Nikdy jsem nechtěl být nic jinýho než hokejista. Táta hrál ligu, takže jsem se na zimáku motal odmalička. Trochu talentu jsem pobral, ale hned bylo jasný, že bez bojovnosti a vytrvalosti se nikam nedostanu. Byla to dlouhá cesta plná odříkání, bez vánočních svátků, víkendů a večírků, s řadou ran a špatně zahojených jizev. I když ne všechno dopadlo podle mých představ, nekoukám zpátky a nelituju sám sebe. Jsem vděčný, že mi hokej umožnil procestovat svět a naučil mě rvát se do posledních sil.
Bylo pondělí, dva dny zpátky jsme doma v Brně prováhali šanci ukončit sérii a postoupit do finále. Teď, 90 sekund po začátku rozhodujícího zápasu, prohráváme na Spartě 0:2. Nevzdáváme se, skóre postupně otáčíme. Sedm sekund do konce, vedeme o gól. Moje pětka jde na led, nejlepší útočníci ligy proti nám a my máme jediný úkol - ubránit vedení. Takhle nervózní jsem nikdy nebyl. Vhazování, puk zůstává dlouho mezi náma. Někdo ho vyšťouchne k jejich obránci, ten napřahuje, náš útočník střelu zblokuje. Je konec, jsme ve finále! Spoluhráči skáčou na led, všichni se objímáme. Přesně o tomhle jsem snil, když jsem běhal s hokejkou v obýváku. Roky dřiny mě odměnily 30 sekundami po vyhraném zápase. Zítra ráno další trénink.
photo: Marek Štefech - instagram